Digitalizace postupně mění nejen způsob, jakým pracujeme, komunikujeme nebo investujeme, ale i podobu majetku, který po sobě zanecháváme. Vedle klasických předmětů dědictví, jakými jsou například nemovitosti, peněžní prostředky na bankovních účtech nebo movité věci, otevírá moderní svět dveře i novým předmětům dědictví, zejména tedy majetku nacházejícímu se v digitálním prostředí. Může jít například o kryptoměny, účty u online investičních platforem, domény, obsah na sociálních sítích, cloudová úložiště, e-mailové schránky, digitální fotografie, herní účty nebo předplacené služby. Právě tato sbírka majetkových hodnot, práv, dat a přístupů bývá často označována jako digitální vlastnictví, případně jako digitální pozůstalost.
Digitální dědictví přitom nelze chápat jen jako otázku jakési sentimentální hodnoty, fotografií či zpráv na sociálních sítích. V mnoha případech může mít zcela reálnou finanční hodnotu. Typickým příkladem jsou kryptoměnové peněženky, NFT, doménová jména a přístupové údaje k digitálním aktivům, monetizované účty zejména na sociálních sítích, výnosná digitální tvorba nebo online podnikání. Současně však platí, že u digitálního majetku často nestačí pouze určit, komu má po smrti připadnout. Prakticky bývá problematické již samotné právní vymezení toho, co má být předmětem dědění, jak takové aktivum v závěti dostatečně označit, zda jde o převoditelné majetkové právo, nebo pouze o nepřevoditelný uživatelský účet, a zda budou mít dědicové k danému aktivu faktický přístup.
Česká právní úprava digitálního dědictví
Český právní řád zatím neobsahuje zvláštní právní úpravu digitálního dědictví. Digitální majetek se proto posuzuje podle obecných pravidel dědického práva, zejména podle občanského zákoníku (dále jen „OZ“). Podle § 1475 odst. 2 OZ tvoří pozůstalost celé jmění zůstavitele, s výjimkou práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Pokud má tedy digitální aktivum majetkovou hodnotu a nejde o právo osobní povahy, může být v zásadě způsobilé stát se součástí pozůstalosti.
V realitě je však nutné rozlišovat mezi samotným digitálním majetkem, obsahem uloženým v rámci určité služby a uživatelským účtem jakožto smluvním vztahem mezi zůstavitelem a poskytovatelem platformy. Zatímco například kryptoměna, doména nebo digitální dílo mohou představovat majetkovou hodnotu, přístup k e-mailové schránce, cloudovému úložišti nebo profilu na sociální síti bude často záviset na smluvních podmínkách konkrétního poskytovatele. Řada platforem navíc stanoví, že účet je nepřevoditelný, případně že přístup třetích osob k účtu není možný bez splnění zvláštních podmínek.
Samostatný problém představuje samotné zjištění existence digitálního majetku. Notář v pozůstalostním řízení standardně zjišťuje majetek a dluhy zůstavitele, avšak nemá praktickou možnost aktivně prověřovat všechny online služby, kryptoměnové peněženky, cloudová úložiště nebo uživatelské účty, které mohl zůstavitel používat. Pokud tedy dědicové o digitálním majetku nevědí, nemusí být do pozůstalostního řízení vůbec zahrnut. To je zásadní zejména u aktiv, jejichž existence není navenek patrná a jejichž hodnota je podmíněna znalostí hesla, privátního klíče nebo jiného přístupového údaje.
Specifický aspekt tvoří také ochrana soukromí a osobních údajů. GDPR se podle recitálu 27 nevztahuje na osobní údaje zemřelých osob, přičemž členské státy mohou přijmout vlastní pravidla pro jejich zpracování. To však neznamená, že by přístup dědiců k digitálním účtům byl automatický. V e-mailových schránkách, zprávách nebo cloudových úložištích se mohou nacházet také osobní údaje a komunikace jiných osob, což poskytovatelé služeb často zohledňují při posuzování žádostí pozůstalých.
Evropský rámec a chybějící harmonizace
Na úrovni Evropské unie zatím neexistuje jednotná komplexní právní úprava, která by výslovně řešila digitální dědictví. Relevantní je však obecný evropský rámec pro přeshraniční dědická řízení, zejména nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 o dědictví. To upravuje především otázky příslušnosti, rozhodného práva, uznávání a výkonu rozhodnutí v dědických věcech a zavádí evropské dědické osvědčení. V případě digitálních aktiv tak může být významné zejména tehdy, pokud měl zůstavitel vazby na více států nebo pokud se poskytovatel služeb, správce účtu či určitá majetková hodnota nacházejí v zahraničí.
Nařízení však neřeší, co přesně je digitálním aktivem, zda je konkrétní účet převoditelný ani jakým způsobem mají dědicové získat přístup k datům uloženým u poskytovatelů online služeb. Tato otázka tak zůstává převážně na vnitrostátním právu, smluvních podmínkách jednotlivých platforem a technických možnostech přístupu. Podobně ani GDPR neposkytuje jednotné řešení digitální pozůstalosti, jelikož se nevztahuje na osobní údaje zemřelých osob a členským státům pouze ponechává možnost přijmout v této oblasti vlastní pravidla.
Absence harmonizace proto vede k roztříštěnosti právních řešení. Zatímco některé státy přistoupily k výslovnější úpravě digitální pozůstalosti, jiné, včetně České republiky, vycházejí zatím především z obecných pravidel dědického, smluvního a osobnostního práva. Právě to je důvodem, proč se na evropské úrovni stále častěji diskutuje potřeba modelových pravidel pro digitální aktiva, data a další digitální pozůstatky zemřelých osob. European Law Institute například pracuje na projektu zaměřeném na modelová pravidla pro definici digitálních pozůstatků, přístup k nim, jejich děditelnost a související otázky ochrany dat.
Zahraniční přístupy
Zahraniční právní řády ukazují, že digitální dědictví lze uchopit různými způsoby. Významným příkladem je Německo, kde se otázkou přístupu dědiců k účtu na Facebooku zabýval Spolkový soudní dvůr. V rozhodnutí týkajícím se účtu zemřelé nezletilé uživatelky soud dovodil, že smluvní vztah mezi uživatelem a provozovatelem sociální sítě může přejít na dědice obdobně jako jiné smluvní vztahy. Dědicové tak měli získat přístup k obsahu účtu, přičemž soud odmítl, že by takovému přístupu automaticky bránila ochrana osobních údajů nebo důvěrnost komunikace.
Odlišný model zvolila Francie. Francouzská právní úprava výslovně umožňuje jednotlivci určit, jak má být po jeho smrti naloženo s jeho osobními údaji, zejména zda mají být uchovány, vymazány nebo sděleny určité osobě. Tato úprava tak pracuje s koncepcí předem vyjádřené vůle jednotlivce ohledně nakládání s jeho daty po smrti. Ve Spojených státech byla v řadě států přijata úprava vycházející z Revised Uniform Fiduciary Access to Digital Assets Act, která poskytuje správcům pozůstalosti nebo jiným oprávněným osobám rámec pro přístup k digitálním aktivům, přičemž významnou roli hraje vůle uživatele vyjádřená prostřednictvím online nástroje, závěti nebo jiného právního jednání.
Zahraniční vývoj tedy ukazuje dvě základní tendence. První spočívá ve snaze podřídit digitální aktiva obecným pravidlům dědického práva. Druhá naopak zdůrazňuje potřebu zvláštní úpravy, která bude lépe reagovat na povahu digitálních účtů, smluvních podmínek poskytovatelů a ochrany soukromí třetích osob.
Praktické nastavení u digitálních platforem
Vedle právní úpravy hrají zásadní roli také pravidla jednotlivých poskytovatelů služeb. Apple umožňuje určit tzv. „kontaktní osobu pro pozůstalost“, která může po smrti uživatele požádat o přístup k vybraným datům, pokud má přístupový klíč a úmrtní list. Google nabízí Správce neaktivního účtu, prostřednictvím něhož může uživatel předem nastavit, kdo bude v případě dlouhodobé neaktivity informován a k jakým datům získá přístup. Pokud však takové nastavení neexistuje, poskytovatelé zpravidla neposkytují přihlašovací údaje a žádosti pozůstalých posuzují individuálně. Google například výslovně uvádí, že hesla ani jiné přihlašovací údaje neposkytuje.
Z českého prostředí je vhodné zmínit také datové schránky. V případě úmrtí fyzické osoby dochází ke znepřístupnění datové schránky, což znamená, že do ní již nelze zasílat ani z ní odesílat nové zprávy. Pasivní přístup pro nahlížení do starších zpráv je však možný ještě po dobu tří let, poté je schránka definitivně zrušena.
Vedle nástrojů nabízených přímo velkými digitálními platformami se postupně rozvíjejí také specializované služby a aplikace zaměřené na správu digitální pozůstalosti. Ty mohou fungovat například jako digitální trezory, správci přístupových údajů, nástroje pro předání instrukcí důvěryhodné osobě nebo tzv. „dead man’s switch“ systémy, které po určité době neaktivity uživatele odešlou předem připravenou zprávu, instrukce nebo upozornění vybraným osobám. Tyto nástroje mohou mít značný význam zejména tam, kde je potřeba pozůstalým sdělit, že určitá digitální aktiva existují a kde hledat další pokyny. Současně však zpravidla nepředstavují náhradu závěti ani jiné právně závazné dispozice pro případ smrti, a jejich využití proto vyžaduje opatrnost, zejména pokud by měly obsahovat hesla, privátní klíče nebo jiné citlivé údaje.
Jak digitální dědictví řešit v praxi
Základním doporučením je neponechávat digitální majetek mimo rámec plánování pro případ smrti. Vhodné je vytvořit přehled digitálních aktiv, zejména účtů, domén, kryptoměnových peněženek, cloudových úložišť, autorských děl a předplacených služeb. Tento seznam by měl být pravidelně aktualizován a uložen bezpečně odděleně od samotné závěti. Do závěti totiž zpravidla není vhodné uvádět hesla nebo privátní klíče, jelikož může dojít ke ztrátě důvěrnosti a současně se tyto údaje mohou rychle a pravidelně měnit.
V samotné závěti nebo dědické smlouvě je naopak možné výslovně upravit, komu mají připadnout majetkově hodnotná digitální aktiva a kdo má být oprávněn spravovat digitální pozůstalost. Z praktického hlediska může být vhodné také nastavení kontaktních osob u klíčových služeb, využití správce hesel, uchování instrukcí u důvěryhodné osoby nebo konzultace s notářem či advokátem. Cílem by přitom nemělo být pouze předat hesla, ale umožnit dědicům digitální majetek identifikovat, doložit své oprávnění a následně s majetkem reálně nakládat.
Závěr
Digitální dědictví představuje oblast, ve které právní úprava jen obtížně dohání technologickou realitu. Český právní řád sice umožňuje zahrnout majetkově hodnotná digitální aktiva do pozůstalosti, neřeší však výslovně otázku přístupu k účtům, datům a online službám po smrti uživatele. Výsledkem je právní i praktická nejistota, v níž se dědicové musí pohybovat mezi obecnou úpravou dědického práva, smluvními podmínkami poskytovatelů a technickými překážkami přístupu.
Do budoucna lze očekávat, že význam digitální pozůstalosti bude dále narůstat. O to důležitější je, aby jednotlivci o svém digitálním majetku uvažovali včas a aby jej zahrnuli do svého majetkového plánování. V opačném případě může i majetek značné hodnoty zůstat pro dědice prakticky nedostupný, a to nikoli proto, že by nebyl děditelný, ale proto, že nebude možné jej nalézt, právně dostatečně určit nebo technicky zpřístupnit.
Máte-li jakékoliv dotazy k digitálnímu dědictví nebo ke správě Vaší pozůstalosti, jsme Vám v PEYTON legal vždy k dispozici.
Mgr. Martin Heinzel, partner – heinzel@plegal.cz
Anna Němcová, právní asistentka – nemcova@plegal.cz
9. 7. 2026