Využívání externích dodavatelů a jejich subdodavatelů – externistů je dnes relativně běžnou součástí fungování obchodních společností. Úklid, servis technologií, IT služby, údržbu nebo jiné odborné činnosti tak často zajišťují osoby, které nejsou zaměstnanci společnosti, v jejíchž prostorách svou práci tito externisté vykonávají. Svěření určité činnosti externímu dodavateli však z pohledu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „BOZP“) neznamená, že se společnost současně zbavuje povinností ve vztahu k bezpečnosti osob pohybujících se na jejím pracovišti.
Právě hranicemi povinností zaměstnavatele vůči těmto externistům se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 21 Cdo 1325/2025 (dále jen „Rozsudek“), v němž dospěl k závěru, že povinnost zaměstnavatele zajistit BOZP podle ustanovení § 101 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „Zákoník práce“), může dopadat rovněž na osobu samostatně výdělečně činnou (dále jen „OSVČ“), která na pracovišti zaměstnavatele vykonává činnost jako součást subdodavatelského řetězce. Rozhodující přitom není existence přímého smluvního vztahu mezi zaměstnavatelem a externistou, ale zejména skutečnost, zda se externista s vědomím zaměstnavatele nachází na jeho pracovišti.
Jaké povinnosti tedy zaměstnavatelé ve vztahu k externistům mají a jak by měl být systém BOZP v praxi nastaven?
Skutkový stav
V projednávané věci uzavřel žalovaný zaměstnavatel smlouvu s externí dodavatelskou společností na zajištění úklidových služeb. Dodavatelská společnost následně sjednala část plnění spočívající v mytí oken se subdodavatelem (v předmětném sporu žalobce), který provádění těchto úklidových prací realizoval v budově žalovaného jako OSVČ.
Žalobce se společně s dalšími pracovníky dostavil do provozovny žalovaného, kde od zaměstnance žalovaného pověřeného dozorem nad úklidem obdržel pokyn k mytí oken ve všech místnostech, jejichž dveře budou otevřené. Jednou z nich byla i místnost označená „22kV“, která zůstala odemčená a nebyla odpovídajícím způsobem zabezpečena. Při provádění úklidu zde žalobce utrpěl závažný úraz elektrickým proudem.
Žalovaný se mimo jiné bránil tím, že žalobce nebyl jeho zaměstnancem ani schváleným subdodavatelem a za dodržování pravidel BOZP při úklidových pracích podle uzavřené smlouvy odpovídala externí úklidová společnost. Nejvyšší soud se však s tímto pohledem neztotožnil.
Povinnosti v oblasti BOZP se neomezují pouze na vlastní zaměstnance
Základním východiskem právní úpravy BOZP v Zákoníku práce je ustanovení § 101 odst. 1, podle kterého je zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví svých zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví. Zákoník práce však okruh chráněných osob rozšiřuje. Podle ustanovení § 101 odst. 5 Zákoníku práce se totiž povinnost zaměstnavatele zajišťovat BOZP vztahuje na všechny fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovištích.
Nejvyšší soud v Rozsudku tento princip vyložil široce. Za chráněné osoby je třeba považovat i osoby odlišné od vlastních zaměstnanců zaměstnavatele, které se s jeho vědomím nacházejí na jeho pracovišti, a to bez ohledu na účel jejich přítomnosti nebo existenci smluvního či jiného právního vztahu se zaměstnavatelem. Takovou osobou proto může být jak zaměstnanec jiného zaměstnavatele, tak i OSVČ vykonávající práci na základě dohody se subdodavatelem smluvního dodavatele zaměstnavatele.
Podstatný je rovněž výklad samotného pojmu „pracoviště“. Nejvyšší soud odmítl argumentaci, podle níž se prostory po dobu provádění externích prací staly výlučně pracovištěm externího dodavatele. Za pracoviště zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 101 odst. 5 Zákoníku práce Nejvyšší soud v Rozsudku vymezil „veškeré prostory, v nichž zaměstnavatel vykonává činnost prostřednictvím svých zaměstnanců (včetně míst a prostor s touto činností souvisejících), nad nimiž má kontrolu a v nichž jsou fyzické osoby odlišné od jeho zaměstnanců, které se v nich s jeho vědomím zdržují, vystaveny rizikům možného ohrožení života a zdraví“. Jedno místo tak může být současně pracovištěm více zaměstnavatelů. V projednávaném případě proto bylo podstatné, že žalobce vykonával práci v prostorách sloužících k činnosti žalovaného, které se nacházely výhradně pod jeho kontrolou, přičemž navíc žalovaný prostřednictvím svého zaměstnance přítomnost a výkon práce žalobce na pracovišti nejen vědomě připustil, ale jeho činnost zde rovněž fakticky usměrňoval.
K výkladu pojmu externista
Pro praktické nastavení BOZP je nicméně nutné rozlišovat, kdo konkrétně externí práci vykonává. Pojem „externista“ totiž Zákoník práce jako samostatnou právní kategorii nezná a mohou se pod ním skrývat osoby s rozdílným právním postavením. Z pohledu § 101 odst. 5 Zákoníku práce přitom může jít v zásadě o jakoukoli fyzickou osobu odlišnou od vlastních zaměstnanců zaměstnavatele, která se s jeho vědomím nachází na jeho pracovišti.
Není rozhodující, za jakým účelem se na pracovišti zdržuje ani zda ji se zaměstnavatelem spojuje přímý smluvní či jiný právní vztah. Do tohoto okruhu tak může spadat například také OSVČ, která na pracovišti vykonává práce jako subdodavatel smluvního dodavatele zaměstnavatele.
Typickým případem jsou zaměstnanci externího dodavatele. Pokud na jednom pracovišti plní úkoly zaměstnanci dvou nebo více zaměstnavatelů, nastupuje režim ustanovení § 101 odst. 3 a 4 Zákoníku práce. Dotčení zaměstnavatelé jsou povinni se vzájemně písemně informovat o rizicích a přijatých opatřeních vztahujících se k výkonu práce a pracovišti a spolupracovat při zajišťování BOZP pro všechny zaměstnance na daném pracovišti. Na základě písemné dohody mohou zároveň pověřit jednoho ze zaměstnavatelů koordinací prováděných opatření. Každý zaměstnavatel však nadále odpovídá za to, že jeho činnosti a práce jeho zaměstnanců budou organizovány, koordinovány a prováděny tak, aby byli chráněni také zaměstnanci ostatních zaměstnavatelů.
Zaměstnavatel, na jehož pracovišti zaměstnanci jiného zaměstnavatele práci vykonávají, je navíc podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. g) Zákoníku práce povinen zabezpečit, aby před zahájením práce tito zaměstnanci jiného zaměstnavatele obdrželi vhodné a přiměřené informace a pokyny k zajištění BOZP a informace o přijatých opatřeních, zejména pro případ požáru, poskytování první pomoci nebo evakuace. O poskytnutých informacích a pokynech je rovněž třeba vést příslušnou dokumentaci.
Odlišná je situace u OSVČ, která nemá svého zaměstnavatele. Ani ta však nestojí mimo systém BOZP. Podle ustanovení § 12 zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů, se na OSVČ mimo jiné vztahují ustanovení § 101 odst. 1, 2 a 5 a ustanovení § 102 Zákoníku práce, a to s přihlédnutím k podmínkám a rozsahu vykonávané činnosti. OSVČ tak sama nese určité povinnosti v oblasti BOZP, jejich existence však nevylučuje souběžnou povinnost zaměstnavatele, na jehož pracovišti se s jeho vědomím nachází.
Lze odpovědnost za BOZP přenést smlouvou na externího dodavatele?
Jedním z nejvýznamnějších praktických závěrů Rozsudku je, že se zaměstnavatel nemůže své zákonné povinnosti podle § 101 odst. 5 Zákoníku práce zbavit pouze tím, že zajištění BOZP smluvně přenese na externího dodavatele. Nejvyšší soud výslovně uvedl, že pracoviště jednoho zaměstnavatele může být současně pracovištěm jiného zaměstnavatele a smluvní vztah mezi těmito subjekty nezprošťuje žádného z nich jeho vlastních zákonných povinností, a to ani tehdy, pokud smlouva upravuje jejich vzájemná práva a povinnosti v oblasti BOZP.
To však neznamená, že smluvní úprava BOZP postrádá význam. Naopak, měla by představovat jeden ze základních prvků systému řízení externích dodavatelů. Ve smlouvě lze rozdělit konkrétní organizační úkoly, upravit povinnost předávat informace o rizicích, stanovit pravidla pro zapojování subdodavatelů, požadovat odpovídající odbornou či zdravotní způsobilost osob nebo upravit povinnost dodavatele respektovat interní pravidla provozovatele. Taková ujednání však působí především ve vzájemném smluvním vztahu stran a nemohou zaměstnavatele zbavit zákonných povinností, které mu ukládají právní předpisy.
Nastavení systému BOZP pro externisty
Rozsudek podle našeho názoru potvrzuje, že při využívání externích dodavatelů nelze BOZP postavit pouze na smluvním ujednání, podle kterého „dodavatel odpovídá za BOZP svých pracovníků“. Zaměstnavatel by měl mít vytvořen systém odpovídající charakteru jeho provozu, druhu vykonávaných externích činností a rizikům, kterým mohou být externí osoby vystaveny.
Za klíčové lze považovat zejména následující oblasti:
- Identifikace externistů a rozsahu jejich činnosti
Zaměstnavatel by měl mít přehled o tom, jaké externí osoby na jeho pracoviště vstupují, pro koho případně práci vykonávají a jaký je její rozsah. Zvláštní pozornost je vhodné věnovat subdodavatelským řetězcům. Rozsudek totiž ukazuje, že skutečnost, že určitá OSVČ nebyla přímým dodavatelem ani zaměstnancem přímého dodavatele, sama o sobě nevylučuje povinnosti provozovatele pracoviště.
- Vyhodnocení a vzájemné předání rizik
U zaměstnanců více zaměstnavatelů působících na jednom pracovišti musí být podle ustanovení § 101 odst. 3 Zákoníku práce písemně sdíleny informace o rizicích a přijatých opatřeních. Tato povinnost by neměla být chápána pouze jako formální jednorázová výměna informací ohledně obecných rizik, ale jako průběžné předávání informací odpovídajících skutečným podmínkám pracoviště.
- Seznámení s konkrétními podmínkami pracoviště
Rozsah informací poskytovaných externím osobám by měl odpovídat skutečným rizikům jejich práce. U zaměstnance externího dodavatele jde zejména o vhodné a přiměřené informace a pokyny ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. g) Zákoníku práce. V praxi může jít například o vymezení prostor, do nichž smí vstupovat, specifická rizika provozu, pravidla pohybu po pracovišti nebo postupy pro případ jakékoli mimořádné události.
- Technické a organizační zajištění rizikových prostor
Samotné poučení externisty nemusí být dostačující. Zaměstnavatel je podle ustanovení § 102 Zákoníku práce povinen rizika vyhledávat, vyhodnocovat a přijímat opatření k jejich odstranění nebo minimalizaci. Právě projednávaný případ je v tomto směru názorný – problémem nebyla pouze informovanost žalobce (externisty), ale také skutečnost, že riziková místnost zůstala fyzicky přístupná a nebyla odpovídajícím způsobem zabezpečena.
- Jednoznačné určení odpovědných osob, dokumentace a kontrola
Pokud se na jednom pracovišti potkávají zaměstnanci několika společností nebo několik dodavatelských úrovní, mělo by být předem jasné, kdo jednotlivé části systému BOZP prakticky zajišťuje a kdo je kontaktní osobou na straně provozovatele pracoviště. Zaměstnavatel by zároveň měl být schopen doložit, jaká opatření přijal, jaké informace jednotlivým osobám předal a systém průběžně aktualizovat s ohledem na změny provozu a vznik nových rizik. Externisté by měli být před zahájením činnosti seznámeni s aktuálními riziky a bezpečnostními pravidly v rozsahu odpovídajícím jejich činnosti a podmínkám daného pracoviště.
Zvláštní praktickou otázkou jsou provozy, do nichž denně vstupuje velké množství externistů pouze na omezenou dobu. Typickým příkladem mohou být logistická a distribuční centra maloobchodních řetězců, do kterých každý den přijíždějí řidiči různých dopravců za účelem dodání nebo vyzvednutí zboží. Například řidič může být zaměstnancem externího dopravce nebo OSVČ a na pracovišti provozovatele se nachází s jeho vědomím.
Závěry Rozsudku proto zřejmě nelze vykládat tak, že by se povinnosti provozovatele např. distribučního centra na tyto krátkodobé vstupy vůbec nevztahovaly. Současně však z Rozsudku nelze dovozovat, že by každý řidič musel před vjezdem do areálu absolvovat stejné komplexní školení BOZP jako osoby, které v daném provozu každodenně vykonávají práci.
Rozsah přijatých opatření by měl odpovídat zejména charakteru činnosti externisty, době jeho pobytu na pracovišti a rizikům, kterým může být vystaven. U zaměstnance externího dopravce se přitom vyžaduje poskytnutí vhodných a přiměřených informací a pokynů, nikoli automaticky seznámení se všemi interními předpisy provozovatele.
Právě v tomto směru lze Rozsudek chápat jako varování před čistě formálním přístupem k BOZP. V projednávané věci nebyl problém pouze v nedostatečném poučení externisty, ale také v tom, že riziková rozvodna zůstala fyzicky přístupná a nebyl řádně zajištěn ani dohled nad výkonem práce externích pracovníků. Osoba pověřená tímto dohledem se totiž po dobu provádění úklidových prací zdržovala na jednom místě, namísto toho, aby nad jejich výkonem skutečně vykonávala potřebný dohled. V praxi proto nebude rozhodující pouze to, zda má zaměstnavatel k dispozici podepsaný vstupní formulář, ale také zda přijatá opatření reálně odpovídají existujícím rizikům a fungování daného pracoviště.
Zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele
V této souvislosti vyvstává také praktická otázka, co se stane, pokud externista na pracovišti utrpí úraz a zda lze vzniklou újmu krýt ze zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání[1].
Rozsudek však tím, že na OSVČ vztahuje ochranu a povinnosti zaměstnavatele jako provozovatele daného pracoviště podle ustanovení § 101 odst. 5 Zákoníku práce, nedělá z externisty zaměstnance provozovatele pracoviště. Pracovním úrazem je přitom podle ustanovení § 271k Zákoníku práce poškození zdraví nebo smrt zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
U OSVČ se proto zákonné pojištění provozovatele pracoviště zásadně neuplatní. Na tomto závěru přitom nic nezmění ani skutečnost, že externista sice formálně vystupuje jako OSVČ, avšak fakticky vykonával závislou práci pro externího dodavatele (např. i v režimu tzv. švarcsystému). Nejvyšší soud totiž již dříve dovodil, že ani odpovědnost za pracovní úraz vzniklý v rámci tzv. faktického pracovního poměru není kryta zákonným úrazovým pojištěním, pokud zde není platný základní pracovněprávní vztah[2].
To samozřejmě neznamená, že by provozovatel pracoviště za újmu OSVČ nemohl odpovídat.
Jak vyplývá také z Rozsudku, porušení jeho povinností v oblasti BOZP může založit povinnost k náhradě újmy podle občanského práva. Takový nárok však nebude kryt zákonným pojištěním odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. V praxi proto doporučujeme prověřit rozsah komerčního pojištění odpovědnosti provozovatele, zejména zda a za jakých podmínek se pojistné krytí vztahuje také na újmu na zdraví způsobenou externistům při jejich činnosti na pracovišti provozovatele.
Závěrem
Rozsudek je významným připomenutím toho, že outsourcing určité činnosti neznamená automatické přesunutí plnění povinností v oblasti BOZP na jiný subjekt. Zaměstnavatel musí při nastavení bezpečnosti svého pracoviště počítat nejen s vlastními zaměstnanci, ale také s jakýmikoli dalšími fyzickými osobami, které se zde s jeho vědomím pohybují.
Současně však není možné pro všechny externisty vytvořit jeden univerzální režim. Rozsah jednotlivých opatření se bude odvíjet zejména od příslušného právního vztahu, charakteru činností, konkrétních rizik pracoviště a rozsahu pohybu externisty na pracovišti.
Zaměstnavatelé by proto měli věnovat pozornost nejen smluvnímu rozdělení povinností s externími dodavateli, ale především tomu, jak systém plnění povinností na úseku BOZP nastavit – kdo může na pracoviště vstoupit, jaké informace obdrží, kdo jeho činnost koordinuje a jak jsou existující rizika technicky a organizačně omezena. Právě kombinace vhodného smluvního nastavení, průkazného předávání informací, reálné koordinace a účinných preventivních opatření může významně snížit riziko, že bude formálně upravený systém BOZP v případě úrazu externisty při sporu soudem vyhodnocen jako nedostatečný.
Pokud se Vás tato problematika týká, doporučujeme ověřit, zda stávající nastavení BOZP ve Vaší společnosti odpovídá výše uvedeným závěrům a konkrétním podmínkám Vašeho provozu. V PEYTON legal Vám rádi pomůžeme posoudit rozsah povinností vůči jednotlivým skupinám externistů a nastavit prakticky použitelný systém jejich plnění – od pravidel vstupu a seznamování s riziky přes nastavení spolupráce s externími dodavateli až po přípravu interní dokumentace, určení odpovědných osob a pravidel koordinace a dohledu.
[1] viz ustanovení § 365 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů; ve spojení s ustanovením § 205d zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, vyhláškou č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění pozdějších předpisů a zákonem č. 182/2014 Sb., ve znění pozdějších předpisů
[2] srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2124/2018
Mgr. Jakub Málek, managing partner – malek@plegal.cz
Mgr. Marek Pavlovský, advokát – pavlovsky@plegal.cz
Anna Němcová, právní asistentka – nemcova@plegal.cz
24. 9. 2026