Cílem tohoto článku je vnést do širšího povědomí nedávný rozsudek Krajského soudu v Plzni, v němž byla posuzována otázka přípustnosti dlouhodobých slev vůči spotřebitelům. Zmíněný soud dne 18. února 2025 rozhodl svým rozsudkem o správní žalobě podané ve sporu mezi žalující společností provozující malou prodejnu obuvi a žalovanou Českou obchodní inspekcí (dále jen „ČOI“).[1] Žalobkyně se správní žalobou domáhala zrušení rozhodnutí ČOI, kterým jí byla uložena pokuta za údajné použití klamavé obchodní praktiky při označování slev vůči spotřebitelům. Krajský soud v Plzni zrušil napadené rozhodnutí ČOI o uložení sankce a současně se v odůvodnění mimo jiné poměrně detailně vyjádřil ke své interpretaci pojmu „sleva“ a posouzení účinků takového obchodního sdělení na průměrného spotřebitele.
Skutkový základ případu
ČOI ve svém rozhodnutí napadeném správní žalobou dospěla k názoru, že se žalobkyně, jakožto provozovatelka malé prodejny s obuví v Plzni, dopustila nekalé obchodní praktiky tím, že ve své provozovně označila dva páry obuvi etiketami se slovem „sleva“, přestože se jednalo o zboží nabízené za sníženou cenu v obou případech po delší dobu – déle než jeden, resp. dva roky. ČOI označila takové jednání za klamavé, neboť podle jejího názoru slovo „sleva“ evokuje časově omezenou akci, a nikoli dlouhodobě sníženou cenu (např. v rámci výprodeje či doprodeje). Žalobkyně se tak měla dopustit přestupku porušením zákazu užívání nekalých obchodních praktik[2] podle zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOS“), neboť při prodeji předmětného zboží měla tímto uvést spotřebitele v omyl ohledně existence konkrétní cenové výhody[3].
Podle názoru ČOI v napadeném rozhodnutí lze pojmem „sleva“ charakterizovat pouze kratší, časově ohraničené období, během kterého je zboží nabízeno za sníženou cenu, přičemž po konci tohoto období se cena zboží vrátí na původní cenu, případně se zboží přestane prodávat. Pojem „sleva“ má tedy dle ČOI evokovat mimořádnou nabídku, nikoliv běžný cenový stav. Pokud žalobkyně nabízela uvedenou obuv za sníženou cenu po dobu delší než jeden rok, nejednalo se dle názoru ČOI o slevu, nýbrž o doprodej ve smyslu dlouhodobého cenového zvýhodnění. Žalobkyní zvolený způsob komunikace snížení ceny tak mohl dle ČOI uvést spotřebitele v omyl ohledně existence konkrétní cenové výhody, tj. slevy ve smyslu ČOI takto vymezeném.
Žalobkyně tak dle ČOI porušila zákaz klamavé obchodní praktiky mimo jiné tím, že prezentovala dlouhodobě sníženou cenu jako běžnou slevu (včetně barevného označení cenovek a absenci informace o tom, že se v jednom případě jedná o doprodej). ČOI se shora uvedeným v zásadě držela své obvyklé výkladové praxe pojmu „sleva“.
Vedle poukázání na konkrétní skutkové okolnosti případu se žalobkyně ohradila proti závěrům ČOI mimo jiné s argumentací, že nenaplnila skutkovou podstatu vytýkaného přestupku, neboť „sleva“ nebyla zákazníkovi nijak vnucována a nic nepoukazovalo na to, že se jedná o časově omezenou nabídku, aby byl zákazník pod tlakem na okamžitý nákup (u jednoho z předmětných párů bot se mělo dokonce jednat o doprodej posledního páru, což vyplývalo z údajů cenovky). Dle Žalobkyně uvedla, že pojem „sleva“ nelze zúžit pouze na časově omezenou mimořádnou nabídku. Správní orgány navíc neuvedly, jakým způsobem k takovému výkladu dospěly, ani neobjasnily rozdíl mezi krátkodobou slevou a dlouhodobým zlevněním. Žalobkyně naopak tvrdila, že slevou může být i déletrvající cenové zvýhodnění (typicky v rámci doprodeje). Jakékoli jiné označení – například „dlouhodobě snížená cena“, „výprodej“ či „doprodej“ – by podle ní nepřineslo průměrnému spotřebiteli odlišnou informaci. Požadavek správního orgánu na přesné slovní odlišení tak žalobkyně považovala za výraz přepjatého formalismu ČOI.
Posouzení soudu a jeho kritika paušálního postupu správních orgánů
Soud se při posouzení případu logicky opíral o relevantní ustanovení ZOS[4], avšak významnou roli sehrála také interpretace existující judikatury Soudního dvora Evropské unie (SDEU).[5]
Stěžejním bodem posouzení bylo, zda označení „sleva“ na cenovkách zboží dlouhodobě prodávaného za sníženou cenu mohlo uvést průměrného spotřebitele v omyl ohledně existence konkrétní cenové výhody a vést jej k rozhodnutí o koupi, které by jinak neučinil.
Zásadní nedostatek soud shledal v argumentaci ČOI, která podle něj uplatnila příliš paušální přístup. ČOI výklad pojmu „sleva“ opírá o hypotetické očekávání spotřebitele ohledně krátkodobosti trvání slevové akce, aniž by takový výklad řádně podložila. Soud naopak zdůraznil, že aktuálně neexistuje žádný zákonný, judikaturní ani právní vědou dostatečně formulovaný právní základ pro paušální závěr o tom, že pojem „sleva“ znamená pouze časově krátkou mimořádnou akci. Dle soudu jsou naopak v každém případě rozhodující konkrétní skutkové okolnosti, zejména jakým způsobem a za jakých okolností byla informace o slevě spotřebiteli sdělena. Navíc, v tomto případě se ČOI ani nevypořádala s námitkou žalobkyně, že uvedené označení v jednom případě indikovalo doprodej zboží – což by u běžného spotřebitele dle soudu nemělo vyvolávat dojem nutnosti okamžitého nákupu.
Soud připomněl, že důležitým faktorem je samozřejmě v prvé řadě podoba samotné cenovky se slevou. Obchodní praktika v té souvislosti může být klamavá i přesto, že obsahuje pravdivé informace – ovšem jen tehdy, pokud je způsobilá uvést spotřebitele v omyl natolik, že jeho rozhodnutí nebude informované a účelné. Toto však dle soudu nebyl případ žalobkyně. Žalobkyně na cenovkách uváděla pravdivé údaje, a to jak původní, tak sníženou cenu (a v případě jednoho zboží dokonce indikovala, že se jedná o poslední pár),[6] přičemž forma označení byla shledána jako přiměřená bez výrazných marketingových sdělení, grafického zvýraznění či použití slov typu „akční cena“, což by mohlo indikovat mimořádnost či časovou omezenost dané nabídky.
Dále byla soudem zmíněna nutnost posuzovat obchodní praktiku také v kontextu celkové prezentace a specifik prodejního místa – provozovny. V tomto případě šlo o malý specializovaný obchod s individuálním přístupem, nikoli o supermarket s plošnými slevovými kampaněmi.[7] Byť v zásadě rozumíme směřování úvah soudu, domníváme, že bez hlubší argumentace je zde až příliš sklouzáváno ke zjednodušování a paušalizaci pohledu na věc, tedy přesně k tomu, co sám soud naopak vytýká správnímu orgánu.
Soud tak na vícero místech klade důraz na posuzování konkrétního kontextu a celkového dojmu označení slevy vůči spotřebiteli při hodnocení, zda se jedná o praktiku v souladu se zákonem, či nikoli. Nelze přitom vytrhávat jednotlivé prvky z kontextu a bez dalšího vyvozovat, že každé označení „sleva“ je automaticky zavádějící, pokud není výslovně časově omezeno. Je třeba vždy zjišťovat, zda je daná obchodní praktika (sleva) způsobilá podstatně narušit chování běžně informovaného, v rozumné míře pozorného a opatrného spotřebitele, a to se zohledněním zvláštních okolností konkrétní situace prodeje.
V uvedeném rozsudku soud dospěl k závěru, že v daném případě nebylo žalobkyni prokázáno spáchání přestupku klamavé obchodní praktiky při označování slev ve vztahu vůči spotřebiteli. Žalobkyně dle soudu použitím slevových cenovek u dlouhodobě cenově zvýhodněného zboží nemohla uvést průměrného spotřebitele v omyl ohledně existence konkrétní cenové výhody tak, aby průměrný spotřebitel učinil rozhodnutí ohledně koupě, které by jinak neučinil.
Naše hodnocení
Předmětný rozsudek Krajského soudu v Plzni obecně vítáme, neboť přináší jasně formulovaná stanoviska k otázce přípustnosti dlouhodobých slev ve vztahu k potenciální klamavé obchodní praktice vůči spotřebiteli.
Za zásadní považujeme zejména to, že se soud zjela jasně vymezil proti časté praxi ČOI, která příliš paušálně a bez jasné opory zejména v právních předpisech či judikatuře[8] vycházela z předpokladu, že cenovka se slovem „sleva“ musí u spotřebitele automaticky vzbuzovat dojem, že snížení ceny je krátkodobé a mimořádné, a proto je nutné z tohoto důvodu zboží bez váhání koupit. Vzhledem ke skutečnosti, že aktuální právní úprava, jakož ani navazující judikatura, výslovně neregulují délku slevových akcí, nelze z pouhé skutečnosti, že sleva trvá delší dobu automaticky dovozovat, že se jedná o nepřípustnou klamavou obchodní praxi vůči spotřebiteli.
Zákonným limitem však přesto zůstává, že jednání prodávajícího vůči spotřebiteli ani za současného stavu nemůže být nekalé ve smyslu ZOS. Avšak takové hodnocení ve vztahu ke slevám, nelze činit paušálně a přepjatým formalismem.
Proto v tomto ohledu souhlasíme s názorem Krajského soudu v Plzni, že pro určení skutečných účinků informace o slevě vůči spotřebiteli, je třeba vždy zvažovat široké spektrum faktorů od podoby cenovky, způsobu prezentace slevy, okolností a důvodů slevové nabídky, charakteru prodejního místa, jakož i veškeré další okolnosti prodeje, délku trvání slevy nevyjímaje. Výsledné závěry o vlivu těchto faktorů na jednání a očekávání (průměrného) spotřebitele, zejména pak zda vedením zboží dlouhodobě ve slevě (ne)mohlo dojít ke klamání spotřebitele, je nutné činit na podkladě přísně individuálního zhodnocení konkrétních skutkových okolností konkrétní slevy.
Na druhé straně však nelze pominout, že soud některé své úvahy nerozvinul do patřičného detailu, v důsledku čehož mohou bez dalšího působit také poněkud paušálně a zjednodušeně (jak ilustrujeme na některých příkladech v textu tohoto článku).
Současně je třeba zdůraznit a mít na paměti, že soud v daném případě posuzoval výhradně konkrétní případ prodeje zboží, s konkrétním označením slevy a v konkrétní prodejně. Nebylo ambicí soudu vyjadřovat se tímto rozsudkem k obecnému výkladu slevy ani poskytovat obecně sjednocující výklad, což je v rámci správního soudnictví úkolem náležejícím Nejvyššímu správnímu soudu ČR. Tedy závěry soudu je třeba vnímat touto omezující optikou s uvedenou výhradou.
Závěr
Rozsudek a závěry soudu v něm uvedené k tématu přípustnosti dlouhodobých slev vůči spotřebitelům vnímáme veskrze jako logické a právně rozumně zdůvodněné. Bude proto zajímavé sledovat další judikaturní vývoj k tomuto tématu, jakož i možný posun v přístupu a posuzování ze strany ČOI. Zatím se lze však pouze domnívat, zda uvedený rozsudek Krajské soudu v Plzni bude skutečně předznamenávat další budoucí vývoj a směřování právní interpretace uvedené problematiky, či zda naopak následován nebude zůstane jen jedním z ojedinělých případů vymezení se proti výkladu ČOI. Z naší pozice s mírným optimismem věříme v první variantu, avšak nakonec toto ukáže pouze čas a skutečná praxe.
V případě jakýchkoliv Vašich dotazů k tomuto tématu či jiné problematice týkající se ochrany spotřebitele či klamavých obchodních praktik se na nás neváhejte obrátit.
[1] Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. února 2025, č. j. 57 A 10/2024–34.
[2] Dle § 4 odst. 4 ZOS.
[3] Dle § 5 odst. 2 písm. d) ZOS.
[4] Především § 4 odst. 4 a § 5 odst. 2 písm. d) ZOS ve vztahu k vymezení klamavé obchodní praktiky.
[5] Zejména s ohledem na implementaci směrnice 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách.
[6] Obuv dle soudu navíc patří do kategorie zboží, které spotřebitel zakupuje, když ho potřebuje, a tedy nejde o zboží které zužitkuje jednou (např. konzumací u potravin). Jedná se tedy o zboží přirozeně určené k dlouhodobému užívání, u nějž spotřebitel může očekávat doprodej jednotlivých kusů – vnímání soudu podané v rozsudku nepovažujeme za dostatečně rozvedené, v důsledku čehož může působit příliš zjednodušeně, resp. až spekulativně.
[7] Jako příklad soud uvádí, že průměrný spotřebitel bude mít jiné očekávání ohledně charakteru a délky slevové akce v supermarketu s velkým množstvím slev u velkého množství výrobků a jiné bude mít ve specializované malé prodejně s jednou prodavačkou.
[8] Pakliže taková argumentace ČOI byla připojena, opírala se často pouze o dokumenty výkladové povahy, avšak bez právní závaznosti.
JUDr. Miloš Kulda, Ph.D., advokát – kulda@plegal.cz
JUDr. Tereza Pechová, advokátní koncipientka – pechova@plegal.cz
5. 5. 2025