Situace ohledně šíření koronaviru (COVID-19) s sebou nenese pouze zdravotní rizika a s nimi pojící se zvýšenou ochranu zdraví nás všech, ale rovněž přijímání opatření, jejichž důsledkem je i omezování podnikatelských aktivit, jež pak mají v některých případech značné ekonomické dopady na fungování dotčených podniků.
Z důvodu zájmu ochrany veřejného zdraví vyhlásila vláda nouzový stav podle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Krizový zákon“), který vládě mimo jiné dává pravomoci omezit některá lidská práva, mezi které patří například svoboda pohybu a pobytu, shromažďovací právo či právo na podnikatelskou činnost.
Právě omezováním podnikatelské činnosti, z důvodu zavádění stále přísnějších opatření státu k zamezení šíření koronaviru, mohou podnikatelům vznikat značné škody a ušlý zisk. Budou mít podnikatelé dotčení těmito krizovými opatřeními nárok na náhradu vzniklé škody či případného ušlého zisku a jakým způsobem lze případně tuto náhradu škody po státu nárokovat?
Obecně
Krizový zákon v této souvislosti jasně stanoví, že stát je povinen nahradit škodu (skutečnou škodu a ušlý zisk) způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.
Speciální odpovědnost státu podle Krizového zákona je založena na současném splnění několika předpokladů:
- Podnikatel má nárok na domáhání se vzniklé škody, pokud vznikla pouze na základě provedení krizového opatření.
- Mezi vznikem škody a provedením krizového opatření musí být založena příčinná souvislost.
- Za splnění těchto podmínek lze nárokovat náhradu škody po státu.
- Pokud příslušný orgán krizového řízení nárok na náhradu škody neuzná, je možné následně uplatnit nárok soudní cestou proti státu.
Proto, aby mohla být po státu nárokována náhrada škody způsobená právnickým a fyzickým osobám, zde tedy musí existovat příčinná souvislost mezi přijatými krizovými opatřeními a vzniklou škodou. V tomto případě platí, že je na podnikateli, který danou náhradu škody po státu nárokuje, aby prokázal příčinnou souvislost mezi krizovým opatřením a škodou, která mu tím vznikla. Podnikatel tedy nese důkazní břemeno ohledně prokázání příčinné souvislosti, proto je vhodné v této souvislosti uchovat jakékoliv možné dokumenty, které by mohly v případě nárokování náhrady škody po státu sloužit jako důkaz, tj. faktury, objednávky, účtenky, e-mailové komunikace, zrušené objednávky apod.
Za škodu vzniklou fyzickým a právnickým osobám v příčinné souvislosti s krizovým opatřením odpovídá stát, nikoliv orgán krizového řízení. Nárok na náhradu takto vzniklé škody však nejdříve uplatňuje právnická nebo fyzická osoba písemně, ve formě žádosti, právě u příslušného orgánu krizového řízení do 6 měsíců od doby, kdy se o škodě dozvěděla, nejpozději do 5 let od vzniku této škody, jinak dojde k zániku práva.
Náhrada škody se neposkytuje právnickým a fyzickým osobám, které zavinily vznik škodné události. Příslušným krizovým orgánem může být v tomto případě vláda, případně ministerstvo či příslušný orgán kraje, který dané krizové opatření, jež vedlo ke způsobení škody, vydal.
Judikatura
I judikatura Nejvyššího soudu se již v minulosti podrobněji zabývala nárokem na náhradu škody, jeho uplatněním a splněním předpokladů nutných pro vznikl a uplatnění tohoto nároku. V této souvislosti lze zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009 pod sp. zn. 25 Cdo 3798/2007, který stanovil, že: „institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením (je jím i opatření přijaté v souvislosti s povodní, resp. za účelem řešení či předcházení jejím následkům) je speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb. či obecným předpisem. Zakládá přitom odpovědnost bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a na rozdíl od zákona č. 82/1998 Sb. nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou 1. provedení krizového opatření, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody. Stát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si způsobil škodu sám.“.
Závěrem
Lze předpokládat velké množství žádostí podnikatelů, kteří byli dotčeni přijatými krizovými opatřeními státu, v jejichž důsledku jim vznikla škoda, avšak záruky na úspěšnost vymožení nelze poskytnout.
Zejména lze očekávat, že v příslušných řízeních bude velmi důsledně prověřována právě zmiňovaná příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody a doložení škody. Příčinná souvislost tak bude muset být bez jakékoliv pochybnosti prokázána.
V případném neúspěchu žádosti o vyplacení náhrady škody u příslušného orgánu bude možné uplatnit následně svůj nárok soudní cestou proti státu v rámci občanského soudního řízení. S největší pravděpodobností lze předpokládat, že se bude jednat o dlouhý a náročný proces, jehož úspěch a výsledek nelze dopředu zaručit, a to i s ohledem na možnou přetíženost soudů v těchto věcech.
Nicméně, i přesto lze doporučit, a to například i z hlediska dodržení povinnosti péče řádného hospodáře, alespoň se pokusit oprávněný nárok ve formě žádosti uplatnit, kdy za zásadní považujeme snahu se vzniku škody předejít a vzniklou škodu řádně dokumentovat a připravit se na nutnost jejího doložení.
V případě jakýchkoli dotazů v této souvislosti Vám jsme velmi rádi k dispozici – neváhejte se, proto na nás obrátit.
Mgr. Bc. Štěpánka Vajdová, advokátní koncipientka – vajdova@plegal.cz
Mgr. Jakub Málek, partner – malek@plegal.cz
Eliška Vetýšková, právní asistentka – vetyskova@plegal.cz
21. 03. 2020