Nejvyšší soud České republiky se ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, zabýval zejména otázkou náhrady nemajetkové újmy (ve smyslu náhrady za usmrcení osob blízkých), a to včetně vymezení zásadních okolností, ke kterým je v rámci vyčíslení konkrétní náhrady nutno přihlížet. Ačkoliv bylo dovolání žalobců v předmětné věci zamítnuto, neboť nebyl shledán rozpor s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR, v daném rozsudku bylo formulováno mnoho podstatných závěrů, kterým se věnuje tento článek.
Skutkové okolnosti
Příčinou sporu mezi šesti žalobci (členové rodiny – konkrétně matka, otec a čtyři prarodiče), žalovanou (nemocnice) a vedlejším účastníkem (pojišťovnou) byla skutečnost, že první žalobkyně (tj. matka dítěte) byla přijata v 41. týdnu těhotenství na porodnické oddělení žalované, a to z důvodu pozdějšího porodu, při kterém došlo k úmrtí plodu (dále jen „škodní událost“).
K vyšetření škodní události byla žalovanou nemocnicí ustavena odborná komise, která vyhodnotila postup zasahujících lékařů jako non lege artis, neboť ti měli podstatně dříve přistoupit k ukončení porodu z důvodu srdeční vady plodu. Žalovaná nemocnice proto následně svou vinu na smrti dítěte nepopírala, vyslovila lítost, žalobcům se písemně omluvila, přijala následná nápravná i preventivní opatření a k odškodnění se stavěla kladně.
Prostřednictvím vedlejšího účastníka – pojišťovny bylo z důvodu této události vyplaceno matce dítěte 750.000,- Kč, otci dítěte 500.000,- Kč, prarodičům dítěte ze strany otce shodně 70.000,- Kč, babičce dítěte ze strany matky 100.000,- Kč a dědovi dítěte ze strany matky 90.000,- Kč.
S vyplacenými částkami však nebyly poškozené osoby (žalobci) spokojeni a domáhali se vyššího plnění. Soud prvního stupně i odvolací soud shodně rozhodly ve prospěch žalované nemocnice, kdy všechny částky vyplacené jednotlivým žalobcům shledaly jako dostatečnou satisfakci za vzniklou škodní událost.
Relevantní právní úprava
Nejvyšší soud, jakož i soudy nižších stupňů, se v rámci řešení předmětného případu zabýval zejména výkladem ustanovení § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), dle něhož „při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“. Interpretované ustanovení stanovuje obecné pravidlo pro odčinění duševní újmy pozůstalých, a zároveň nahradilo předchozí systém odškodňování skrze systém zákonem stanovených paušálních částek. Předchozí systém nebyl přiléhavý, neboť právo na náhradu nemajetkové újmy je ryze osobního charakteru a je úzce spjato s osobou pozůstalého, a proto jej nelze pro účely vyčíslení náhrady paušalizovat.
Odčiňovaná újma spočívá primárně v psychických útrapách způsobených vnímáním smrti osoby blízké, sekundárně pak v dalším citovém strádání (např. ztráta životní perspektivy, obavy o budoucnost). Tato újma má bezesporu nemajetkový charakter, a proto nepřichází v úvahu její náhrada uvedením do předešlého stavu (neboli restitutio in integrum). Ačkoliv je zřejmá nutnost náhrady škody v penězích (neboli relutární náhrada), její exaktní vyčíslení je rovněž z povahy věci vyloučeno. V rámci náhrady škody (neboli reparace) tak nastupuje zadostiučinění (neboli satisfakce) s cílem zmírnění nepříznivých stavů vzniklých škodní událostí, a sice zásahem do osobnostní sféry poškozeného.
Předchozí právní úprava pak v ustanovení § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2013, nastavila paušální výši odškodnění, která v případě pozůstalého manžela, rodiče, dítěte či jiné osoby žijící ve společné domácnosti činila 240.000 Kč, v případě sourozence 175.000 Kč a v případě rodiče nenarozeného počatého dítěte 85.000 Kč. V souladu s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, však nebyla důvodem zrušení daného ustanovení nedostatečnost výše uvedených částek, nýbrž její paušální charakter.
Přesto je však přiznávání paušální částky nejbližším příbuzným i v současnosti zakotveno v některých právních předpisech upravujících jednorázovou náhradu při úmrtí osoby blízké. Konkrétně se jedná např. o případ úmrtí zaměstnance v důsledku pracovního úrazu či nemoci z povolání dle § 271i zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Ustanovení § 124 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, pak pro změnu stanovuje náhradu za smrt vojáka z povolání pro jeho manžela a nezaopatřené dítě a ustanovení § 109 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, pak určuje částku náhrady pro pozůstalého manžela a nezaopatřené dítě příslušníka bezpečnostních sborů.
Okolnosti podstatné pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy
Judikaturou i literaturou je vesměs akceptována horní hranice náhrady újmy v daném případě ve výši 500.000,- Kč. Vždy je však nutno mít na zřeteli, aby náhrada neměla vůči škůdci likvidační účinky. Soud pak musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce vyjít jak z celkové povahy škodné události, tak i z jednotlivých okolností jejího vzniku, jakož i z výše náhrady přiznané v obdobných případech. Pro určení výše náhrady nemajetkové újmy pozůstalým je tudíž nezbytné stanovit objektivní hlediska. Za ty považujeme taková zásadní kritéria, která budou rozhodující při určování konkrétní výše přiznávané náhrady nemajetkové újmy. Prvním vodítkem jsou okolnosti uvedené v ustanovení § 2957 občanského zákoníku obsahujícím demonstrativní výčet okolností zvláštního zřetele hodných (např. úmysl způsobit újmu, zneužití závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu či obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví). K tomu je nezbytné zohlednit i další okolnosti, a to jak na straně škůdce, tak i na straně pozůstalého.
Na straně pozůstalého jsou těmito okolnostmi zejména: (a) intenzita a kvalita jeho vztahu se zemřelým; (b) věk zemřelého a pozůstalých; (c) případná existenční závislost na zemřelém; (d) případné poskytnutí jiné satisfakce; či (e) byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, příp. skutečnost, jakým způsobem se o škodní události dozvěděl.
Na straně škůdce jsou těmito okolnostmi zejména: (i) postoj škůdce ke škodní události; (ii) dopad události do jeho duševní sféry; (iii) forma a míra zavinění; (iv) účast zesnulého na smrtelném následku; (v) v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, a to vč. perspektivy jejich potenciálního vývoje v budoucnosti. Ačkoliv poslední kritérium – majetkové poměry škůdce – nepředstavují okolnost významnou pro strádání pozůstalého, neexistuje zde přímá úměrnost mezi rozsahem majetku škůdce a výší přiznané náhrady nemajetkové újmy. Majetkové poměry tak de facto jsou jakýmsi určitým korektivem sloužícím k eliminaci neúměrně vysokých nároků na náhradu nemajetkové újmy, kdy taková výše náhrady nesmí pro škůdce představovat likvidační důsledek.
Funkce náhrady nemajetkové újmy
Primární funkcí náhrady nemajetkové újmy je funkce satisfakční, tzn., že přiměřeně a s ohledem na všechny okolnosti musí dojít k účinnému vyvážení a zmírnění nepříznivých následků škodní události.
Zároveň je obecně vyloučena sankční náhrada újmy, která by často vedla k likvidačním účinkům pro škůdce. Lze-li vůbec hovořit o funkci sankční, pak je tato absorbována v rámci funkce satisfakční. Sankční funkci ve smyslu pravé represe lze snad připustit jen výjimečně, a sice v případech zásahů do práva na čest, důstojnost, či soukromí ze strany informačních médií. V těchto případech je vysoká náhrada nemajetkové újmy přípustná, aby byla s to od obdobných zásahů do osobnostních práv účinně odradit, a aby se informačním médiím takové zásahy, vedené zřejmě snahou o hospodářský prospěch nevyplácely – lze tak spíše hovořit o preventivně-sankční funkci. Právě z tohoto důvodu nelze bez dalšího konstatovat, že náhrada pozůstalým osoby blízké by měla být vždy vyšší než náhrada za zásah do jiných osobnostních práv.
Závěr
Ve zde předmětném sporu soudy nižších stupňů, což aproboval i Nejvyšší soud, vycházely při stanovení náhrady nemajetkové újmy ze základní částky 500.000,- Kč. Na straně žalované nemocnice byly shledány prakticky pouze samé okolnosti vedoucí ke snížení poskytované náhrady vůči téměř všem žalobcům. Pouze ve vztahu k matce dítěte byly zároveň shledány takové okolnosti, které svým významem zbylé převyšovaly, a sice přítomnost u nenadálého úmrtí jejího prvního dítěte. U otce dítěte byly zohledněny skutečnosti, že se jednalo o první společné dítě s matkou dítěte, jakož i to, že byl otec přítomen u porodu, nicméně události nemohly mít obdobný dopad do jeho duševní sféry jako právě v případě první žalobkyně, když tento má navíc dítě již z minulosti. Prarodiče pak dle názoru soudů téměř nikdy nemohou ztrátu dítěte vnímat stejně jako jeho rodiče. Vzhledem ke skutečnosti, že se jednalo o první dítě matky dítěte, byla vůči jejím rodičům přiznána mírně vyšší náhrada nemajetkové újmy oproti rodičům otce dítěte, neboť tuto škodnou události měli, dle názoru soudů, vnímat intenzivněji. V případě prarodičů je pak dle názoru autora v pořádku, aby jim, jakožto příbuzným v druhém stupni, byla náhrada přiznávána ve výrazně nižším rozpětí oproti rodičům zesnulého dítěte.
Lze zároveň usuzovat, že v rámci novelizace občanského práva bylo primárním zájmem zákonodárce odstranění paušální výše zákonných náhrad újmy, nikoliv však zpochybnění samotné dosavadní rozhodovací činnosti soudů. I přesto se ovšem v judikatuře i literatuře vykrystalizovalo určité rozmezí odpovídající základní částce pro přiznání náhrady nemajetkové újmy (ve výši 240.000,- Kč až 500.000,- Kč), z níž se bude vycházet při zohlednění relevantních okolností případu. Dle našeho názoru je však nezbytné, aby tyto hranice postupem času reflektovaly ekonomický vývoj společnosti i samotnou inflaci.
Z komentovaného rozhodnutí lze pak též dovodit, že existuje zákaz libovůle obecných soudů, které se tak při úvaze o výši náhrady újmy nemohou zcela opřít pouze o svou volnou úvahu, nýbrž musí vycházet z určitých objektivních hledisek, jak byly výše nastíněny. K tomu je nutné vzít v úvahu charakter náhrady nemajetkové újmy, neboť náhrada újmy v případě úmrtí osoby blízké není újmou na životě a zdraví samotného poškozeného, nýbrž se jedná o újmu na soukromém a rodinném životě osob pozůstalých.
I proto by dle našeho názoru měly být v rozhodovací praxi soudů vždy pečlivě posuzovány veškeré aspekty a okolnosti daného případu při zohlednění všech zákonných a judikaturou a výkladech zakotvených korektivů a kritérií, jak je uvádí komentované rozhodnutí. Soudy by neměly inklinovat k přiznávání nepřiměřeně vysokých paušalizovaných náhrad nemajetkové újmy pozůstalým, které by působily spíše sankčně než reparačně. Na druhou stranu by však náhrada nemajetkové újmy pozůstalým měla reflektovat veškeré okolnosti daného případu, a to včetně konkrétních dopadů na pozůstalé.
Mgr. Ondřej Čala, advokátní koncipient – cala@plegal.cz
Mgr. Jakub Málek, partner – malek@plegal.cz
18. 03. 2019